SML - 1. Kapitola - Kdybych nebyla takovej Golem

18. listopadu 2009 v 15:43 |  Lenka Lanczová - Střípky mých lásek
Profesor chemie Karel Hořčička alias Amoniak, Čpavek či Hádvěes, případně jiný nevoňavý fujtajbl, jenž si sérii svých přezdívek vysloužil hned v prvním ročníku, kdy se mu při laboratorních pracích vymkl z rukou pokus s amoniakem sodným a na podstatnou část dopoledne muselo být evakuované celé druhé patro našeho gymnázia, upře vypoulené oči na dvě ne-
šťastnice potící se před tabulí.
"Tak dál. Co víte o kyselině dusičné?"
Už z pohledu na spolužačky mu musí být víc než jasné, žetoho o zmíněné chemikálii vědí pramálo, pokud vůbec něco.Amoniak je však zřejmě založením optimista, snaží se holkám
napovědět: "Jakou má barvu, vlastnosti..."
"Uhuhu," odkašle si Adéla. "Je jedovatá."
Přestože je to vůči kamarádce nefér, třída se neubrání spontánnímu vyprsknutí. Amoniak se poškrábe v ježaté čupřině a odfrkne: "Nepředpokládám, že by vás ji někdo nutilpít! Na nic lepšího jste si nevzpomněla, Pechová? A vy, Pe-kárková?"
Bára odevzdaně pokrčí rameny, do akce risk se nepouští.Míša, jež se mnou sdílí už druhým rokem předposlední laviciv řadě u okna, ukáže palcem k zemi. Jednoznačné gesto, kterým
holkám nedává nejmenší naději. Pak šeptem zadoufá: "Snadnebude zkoušet někoho jinýho...!"
Vandina ruka v druhé lavici jde nezadržitelně nahoru. Amo-niak ji zaregistruje. "Geregová?"
"Kyselina dusičná HN03 je nestálá, bezbarvá kapalná látka,"spustí třídní premiantka svůj kolovrátek. "Reaguje s většinou kovů krom zlata a platiny. Na světle se částečně rozkládá,
a proto má žlutou až červenohnědou barvu -""Dost!" zastaví ji a obloukovitým rozmachem dá těm dvěmau tabule poslední příležitost. "Pokračujte."
Bára s Adélou tedy svorně pokračují: v mlčení. Amoniakpropne všech deset prstů, jen to zapraská, a protože užuž kyne Vandě, aby svůj výstup ukončila, rychle jí tuhle šanci zmařím.
Zatřepetám paží a moje snaha je vyslyšena: "Havlová?"
"Je těkavá, dráždí dýchací cesty, leptá a spaluje pokožku.Rozkladem kyseliny dusičné vznikají oxidy dusíku, které jsou velmi jedovaté. Při ředění kyseliny dusičné vodou se molekuly
HN03 štěpí na vodíkové kationty H+ a dusičnanové aniontyNO3 -."
Míša na mě ulehčeně mrkne. Právě jsem zabila dvě mouchyjednou ranou, jednak zachránila další zoufalce od Amoniakova případného zkoušení a také připravila Vandu, tu šprtnu, o jedničku, kdybych ji nechala všechno vychrlit samotnou. Amoniak je lakomý, nikdy známky nedrobí, také můj dnešní počin ocení pokývnutím a holkám vyčte: "Nedobře začínáte školní rok... Co až přijde složitější látka?"
S nedostatečnou se vždycky začíná špatně, tím spíš, že chudák Bára už má letos druhou, a to je teprve konec října! Poslední hodinu máme výpočetní techniku, inženýr Klofínoby sice rozhodně žádné závody v rychlopsaní nevyhrál, do klávesnice počítače klová jak vrána do zmrzlého tentononc, zato je flegmouš od přírody a všeobecný názor škoda, že ho nemáme častěji, mluví sám za sebe. Do jeho hodin si chodíme víceméně odpočinout.
"Fotr mě zabije," vzdychá nad buchtičkami se šodo Bárazmučeně, zatímco Adéla dnešní kouli bere za součást života, jednou jsi dole, příště nahoře, vesele se hihňá ve frontě na kus
dlabance a koketuje s klukama ze třetího ročníku.
"Tak mu to neříkej," radí jí Míša. "Nemít žákovskou knížku je obrovská výhoda středních škol."
"No jo, ale co až bude rodičák!" namítá Bára. "Táta mrkne do známkovacího archu a domů nedojde, skončí na jednotce intenzívní péče s těžkým infarktem..."
"Načež bude rád, že to vůbec přežil, takže než se uzdraví, dávno zapomene, proč infarkt dostal," těší ji Dana.
"Mamka se taky vždycky diví, kde se vzalo v archu tolik hnusnejch známek," usměje se Míša.
"Hlásíš doma jen ty dobrý, jo?"
"Nemůžu si pamatovat všechno, ne?" namítne bezelstně, až vybuchneme smíchy včetně Báry, jejíž nálada pomalu přelézá hranici minusových hodnot.
"Editě se to mluví," závidí mi Dana. "Když má jedničky."
"I dvojky," namítnu skromně. Holky okamžitě protestují, pro ně jsou chvalitebné výbornými známkami. Mně se tak skvělé nezdají. Přímo mě štvou! Tím spíš, že Vanda má samé jedničky a určitě jí to nedá tolik práce co mě! Moje milé přítelkyně zdaleka netuší, kolik hodin trávím s učením, zatímco ony hodí batoh do kouta a svěří se osudu, nějak to dopadne,
já se dřu jak mezek.
"Jdeme si osladit život," rozhodne se Bára. "Neznám lepšínáplast na příkoří světa než pohár Harmonie."
Dana předvede dno svých kapes. "Jsem švorc."
"Zvu vás," mávne Bára bohatýrsky rukou, takže nám už vůbec nic nebrání dovylizovat krém, odnést talíře na odkládací vozík a pádit do šatny, abychom se mohly jako stádo nahnat
do blízké cukrárny MILUŠKA, kde zabereme volný stoleček a necháme se úslužnou prodavačkou obsloužit čtyřmi velkýmia fantasticky dobrými poháry s čokoládovým, kakaovým a va-
nilkovým krémem a s kopicí šlehačky.
"Ať jsme tlustý na tři prsty," prohlásí Míša při pohledu nanápor kalorií a požitkářsky do hmoty zaboří lžičku.
"Tahle dobrůtka by se měla jmenovat Fantazie," rozplývám se a co nejmenší sousta povaluji po jazyku, aby mi pohár vydržel
déle. "Paní Miluška si zaslouží Nobelovu cenu."
"Ta se dává za mír, ne?" namítne Dana.
"Kdyby Harmonii servírovali válčícím stranám, piš si, že by v tu ránu byl mír," trvám na své teorii. "Jen blázen by šel radši do války místo do cukrárny, ňam, ňam..."
"Abys neprodřela sklo," baví se Bára a jen kvůli ní si nedám repete, byť se mi sliny sbíhají. Umí být pěkně jedovatá co se týče postavy! Sice jsem si na nejrůznější narážky na Slonbidlo
a podobně zvykla, poslouchat je mi žádné zvláštní potěšení samozřejmě nečiní. Můžu za to, že z naší čtveřice trčím jako telegrafní tyč?! A kdyby jen ze čtveřice, jsem nejvyšší ze všech holek ve třídě, což je k vzteku, tím spíš, že jsem, vyjádřeno asi nejlépe dědovými slovy, krev a mlíko. Vysoká, statná, hřmotná holka, co by mohla skály lámat a v hospodářství by zastala kupu práce. Kdysi by to určitě byla výhoda, dneska,v době počítačů, si připadám handicapovaná: 180 cm je výška vhodná pro modelku, ne však při 72 kilogramech živé váhy, že. Nejsem vyloženě tlustá,prostě jen udělaná. Zaoblená. Prsa,
stehna, zadek, boky. Některým spolužačkám bych mohla dělat mámu! Když jsem si stěžovala, co že mi to drazí rodičové dali do vínku, táta měří 190 a brácha dokonce 193 cm, už v patnácti
jsem měla sto osmdesát cenťáčků a od té doby naštěstí do výšky nerostu, jen do šířky, jak je mi doma neustále připomínáno,bylo mi řečeno, že mám na všem hledat to pozitivní. Například
mohu být dobrá v košíkové! Prima, že? Až na malý háček. Co nesnáším, jsou hodiny tělocviku, natož abych se dobrovolněhonila za balonem...? Nikdy!
Moje nejlepší kamarádka Míša je také "festovní", jenomžepři její normální výšce 169 centimetrů to nikoho do očí neuhodí.Prostě jenom není hubená. Pěkná nespravedlnost!
Kvůli Báře si další pohár nekoupím, a pak, stejně už nemám
moc času. Holkám se vymluvím na kroužek keramiky při umělecké škole, kam chodívám každé úterý, což je sice pravda, ale až v šest večer, jenomže do té doby se musím učit! Na zítřek
toho máme dost a já bych strašně moc chtěla tu zatracenou Vandu konečně jednou trumfnout. Nechci se smířit s faktem,že jsem jenom druhá nejlepší ve třídě. Možná kdyby byl lepší
kdokoli jiný, snad, ale Vanda?!
Sotva si na ni vzpomenu, zahlédnu ji, jakmile se s Míšoutrhneme od holek a kráčíme spolu na sídliště Hvězdárna, kde krom nás dvou bydlí tisíce dalších lidí včetně Geregovic rodinky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rezzy Rezzy | Web | 18. prosince 2009 v 22:55 | Reagovat

Četla jsem tu knížku amoc se mi líbila  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama