Matka prý na jaře umře. Je mi to jedno!

13. prosince 2009 v 16:56 |  Příběhy
Pětadvacetiletá Beata v životě to nejtěžší už dokázala. Přežila totiž své dětství.

Matka přikládá do rozpálených kamen. Přikládá tam kotě. Beatino kotě. Vřeští. Rezavý kožíšek splývá s barvou plamene. Nasládlý puch spáleného masa. Šestiletá holčička v šoku brečí. Jenom. Protestovat si nedovolí. Aby ji vzteky brunátná matka neupálila taky. Maminka má důvod zuřit: Beatka odmlouvala, když ji poslala do obchodu pro mléko. Matka, maminka, maminečka. Posvátné mateřství. Dárkyně života. Růžová svatozář. To nejlepší pro vaše dítě. Nejměkčí aviváž, nejvýživnější sušenky. Maminka nejlíp ví, co je pro vás dobré. Hřejivá náruč. Láska mateřská. Co když vás ale matka nemiluje? Musíte ji milovat vy? Když se veřejně přiznáte, že lásku ke své rodičce necítíte, mnozí vás odsoudí. Jenže co když jste se narodila ženě, která si váš cit nezaslouží? Matku si nevybíráte. Máte snad cítit výčitky?

"Zkazila jsi mi život."

"Máma mě nechtěla. Jenže se stalo, že otěhotněla, a protože nepřestala menstruovat, bylo na interrupci pozdě. Takhle mi to mnohokrát vpálila do obličeje. Táta ji požádal o ruku, nastěhovali se do domku u Brna. Často mě hlídala babička, protože otec jezdil po koncertech s metalovou kapelou a máma s ním. Když se vrátili, spali. Časem máma tátu přestala bavit a on na šňůry jezdil sám. Máma hledala útěchu u jiných chlapů a v chlastu. Po oslavě mých pátých narozenin umřela babička, táta se odstěhoval a já zůstala s mámou. Ta chodila večer do hospody, nechávala mě doma samotnou. Krčila jsem se pod stolem a zírala na dveře. Bála jsem se o ni. Když nad ránem přivrávorala, vlezla jsem si k mámě do postele a v klidu usnula. Horší bylo, když přivlekla nějakého chlapa. Nahlas souložili nebo popíjeli, ale taky se hádali, řvali, mlátili. Občas nám někdo uprostřed noci vykopl dveře nebo rozbil okno, přijížděla policie.
Mrzelo mě, že mámu ti chlapi zneužívají a chovají se hnusně. K nenávisti a odporu k mužům mě ostatně matka vedla odmalička. Ona nikdy za nic nemohla. Vždycky našla někoho, na koho své starosti a smutky svedla, ať už jsem to byla já, táta, nebo chlapi obecně. A že si těch problémů hýčkala na srdci tuny! Když upadla do deprese, což se stávalo pravidelně po západu slunce, potřebovala se vypovídat. Kamarádek jí ubylo, a tak se svěřovala mně. Nevadilo jí, že padám únavou a musím vstávat do školy. Bez mrknutí mi napsala omluvenku, jen aby ze sebe ten duševní guláš mohla blít až do rána. Jenže co může desetiletá holka poradit třicetileté nešťastnici? Chtěla slyšet, jak naložit s milencem, jak se pomstít mému ,zrůdnému otci', proč ,ta hnusná bába umřela, zrovna když ji potřebuje', za co budeme žít, když ji vyhodili z práce.
Brečela a kroutila mi ruce se slovy ,zkazila jsi mi život, kvůli tobě mě táta opustil, to kvůli tobě tady trčím sama a bez peněz'. Věřila jsem jí a chtěla jí strádání nějak vynahradit. Jak naivně jsem matku vnímala! Odpor, který ve mně doutnal, jsem připisovala své špatné povaze a dusila ho v sobě."

"Měla jsi bezva kluka, broučku!"

"V pubertě začalo jít do tuhého. Máma nesnesla, že občas přijdu i s vlastním názorem. Nenáviděla moje kamarádky a moji postavu. ,Už teď vidím, jak budeš tlustá. O matrony nikdo nestojí. Jsi nudná a hloupá,' vysmívala se mi. Ve škole jsem makala jako nevolnice, abych na svoji údajnou tupost nedoplácela. K mému i matčinu údivu jsem prospívala s jedničkami a vyhrávala matematické soutěže. Máma mě pohrdavě označila za šprtku.
V patnácti jsem poznala Matěje, o sedm let staršího. Zkušený, mlčenlivý, malíř. Oslovil mě na ulici, prý chce na plátno zachytit můj výraz. Bála jsem se, ale za týden už omotaná prostěradlem pózovala v jeho ateliéru. Líbali jsme se, poprvé v životě mi někdo lichotil a já se zamilovala. Samozřejmě jsem chtěla, aby mi ho máma schválila, přece jen jsem k ní vzhlížela jako k modle, a tak jsem ho na třetí rande pozvala domů. Vše probíhalo skvěle, máma hlaholila, jak je úžasný. Pak se oba příšerně opili. Když se přehoupla půlnoc, nechala jsem je v obýváku samotné a uraženě odešla spát. Takhle jsem si průběh návštěvy nepředstavovala. Kolem třetí jsem se sebrala, že Matěje vyzvu k odchodu, ale v obýváku nikdo nebyl. Našla jsem je oba v ložnici - nahé, zpocené, šťastné. Máma se na mě útrpně usmála a řekla: ,Promiň, broučku, ale ten chlapec se k tobě nehodí. Najdi si někoho mladšího. Přece chceš, abych byla šťastná.'
Matěj prohlásil, že ho to mrzí, ale bude chodit s Věrou. Celých pět měsíců, kdy se večer rozvalovali u nás na gauči, jsem prožívala muka. Chtěla jsem ale, aby máma byla šťastná, a tak jsem dělala, že mi jejich cukrblikování nevadí. Když se na ni vykašlal, ještě jsem ji utěšovala."

"Musíš mě živit."

"Na střední škole mě máma párkrát vyhodila z domu. Vzala mé věci, mrskla je z okna a mě vystrkala ze dveří. Spala jsem pak venku ve spacáku nebo po bytech u známých. V osmnácti jsem si našla práci v Olomouci. Na vysokou jsem nemohla. Máma chtěla, abych vydělávala a vrátila jí, ,co do mě vrazila'. Dávala jsem jí třetinu platu a jezdila domů uklízet a naslouchat jí. Přesto si stěžovala, že se skoro neukážu a s ničím nepomůžu. Když jednou hledala peníze, prošmejdila můj stůl a objevila deníky, do kterých jsem se celé roky vypisovala z nesnesitelného přetlaku. Přečetla si je a obvinila mě, že jsem odporný nevděčný spratek. Citovala mi celé pasáže a žádala vysvětlení. Jak jsem ji mohla tak nespravedlivě nařknout? Co si o sobě myslím?
Cítila jsem se hrozně. Zradila mě, ponížila, už potolikáté. Uzavřela jsem se ještě víc do sebe a snažila se žít vlastním životem. Období, kdy jsme se s mámou tvářily jako nejlepší kamarádky, se střídala s týdny příšerných scén a vydírání. Nadávala mi, že jí dávám málo peněz, a chtěla vidět výpisy z účtu. Nechápala, co s ,těma prachama dělám'. Já přitom platila podnájem, nikam nechodila a ve skříni mi viselo jen pár úlovků se second handu. Máma vesele utrácela. Nová kuchyň, nové oblečení. Když jsem jí odmítla dát další prachy, protože jsem je neměla, začala mě bít. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo, už jsem nemohla dál takhle se sebou zacházet. Odešla jsem a přestala za matkou jezdit, přestala jí volat. Zato ona mi psala esemesky, ve kterých mě vydírala a sprostě urážela."

"Ale já umírám, kotě!"

"Po pár měsících jsem vyměkla a zkusila náš vztah obnovit. Tentokrát ale s jistými pravidly. Chtěla jsem po mámě, aby mě respektovala a nechala dýchat. Chvíli to fungovalo. Snažila se chovat mile, neomezovala mě. Byla jsem šťastná a vděčná. Konečně! Jenže jak máma zestárla, přestali se kolem ní točit chlapi a ona zahořkla. Nenáviděla muže, nenáviděla svět, mě, především ale samu sebe. Aby mě k sobě více připoutala, vrhla se do boje s ještě sadističtějšími zbraněmi než dřív. Já už ale přemýšlela jinak než v dětství a dobrá vůle mi došla. I když mi to rvalo srdce, oznámila jsem matce, že končím. Už ji nechci vidět ani slyšet, nechci s ní mít nic společného. Vysmála se mi: ,Však ty brzy přilezeš a budeš mě prosit, abych tě vzala zpátky.' Mýlila se.
Už rok a půl jsem vydržela se jí neozvat. Ublížila mi. Chtěla bych na ni zapomenout. Žiju teď v Ženevě a pracuju jako au pair v německy mluvící rodině. Mám na starosti pětiletého kluka a tříletou holčičku. Líbí se mi, jak s nimi jejich máma jedná, závidím jim. Sama děti nijak zvlášť nechci. Co když budu stejně příšerná matka, jako je ta moje? Teď o Vánocích mi napsala, že je nemocná a na jaře umře. Napřed jsem se lekla, ale pak jsem si v duchu promítla, co je moje matka zač. Pro jistotu jsem ale zavolala její praktické lékařce. Prý u ní byla nedávno s chřipkou, doktorka ji podezřívá ze závislosti na alkoholu a taky má vyšší tlak, ale jinak matce prý nic není. Tak jsem mlčela. Celé svátky mi hnojila mobil hnusnými splašky. Je mi to jedno. Nevěřím jí už ani slovo, a i kdyby byla nemocná, nechci ji vidět. Nemoc si vymyslela, jen aby mě mohla vydírat, což ve mně zabilo chuť hledat k ní cestu. Ať umře, já už to řešit nebudu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama