SML - 1. Kapitola - 3. část

27. prosince 2009 v 14:44 | Sway |  Lenka Lanczová - Střípky mých lásek
Sice se tisíckrát ujišťuji, že jde o hloupost, náladu mám zkaženou. Před holkama se snažím udržet naoko lhostejnou tvář, nechtěla bych, aby poznaly, jak to se mnou zamávalo, užuž se
vidím doma, zalezu si a nazdar, nespravedlivý světe, jenomže předtím musím zajít k Míše.

"Hoď mi to cédéčko," předvedu neochotu přede dveřmi panelákového bytu vyzout boty.
"Půjdeš dál, ne?" pobídne mne a strká do chodbičky, vekteré to nádherně voní vanilkou. Míša nakrčí nos. "Máma pekla... Polez, dáme si horkou čokoládu a buchtu."
Neochotně shodím vysoké boty a vejdu do pokojíčku třikrát tři metry, který Míša sdílí spolu s Terezou, což je dost nesnesitelné hubaté stvoření, které nám oběma pekelně leze na
nervy.
"Ahoj, Terko," pozdravím hlavu vykouknuvší přes hrazení
poschoďové postele. "Ty se tam úplně ztrácíš..." "Mám novej plakát!" pochlubí se mi a já se marně snažímv obrovském množství plakátů a fotek najít něco, co tu při
mé minulé návštěvě neviselo, a aby toho nebylo málo, Tereza se pilně ohání nůžkami, když za mohutného rachotu skupiny BOYZONE vystřihuje z Brava další podobenku svého miláčka.
"Tenhle?" ukážu opatrně na jednoho Leonarda DiCapria. Nemusím mít obavy, že bych se spletla ve výběru zbožňované osoby, ze všech obrázků civí do dáli jeden a týž herec.
"Ten vlevo dole, přece!" zakroutí hlavou. "Bomba, co? Je tak sladce a oduševněle intelektuálskej..."
Pobaveně vyprsknu, protože na tomhle snímku má Leonardo hlavu pootočenou víc doprava, jinak je to stále totéž.
"Takhle se dívají všichni mentálně zaostalí, z toho si nic nedělej, ségra. Krom toho, nemáš se učit?" poradí jí Míša. "Za tu čtyřku z přírodopisu, cos přinesla včera?"
"A co asi dělám?" zeptá se Tereza nevinně a zpod kupy nastříhaných papírů vyloví učebnici. Míša mávne rukou, vyhrabe ve změti cédéček to pravé, Pomaláče od Argemy, kterou obě zbožňujeme, a radši se přesune do kuchyně, jelikož jinak by nám brzy praskly bubínky.
"Mít mladší sestru na prahu puberty je horší než morová rána," ujistí mě a už zapíná rychlovarnou konvici, aby ke ka kaovému koláči se žlutými cákanci tvarohové nádivky připravila dva šálky horké čokolády..Náhodou, kdyby nebyla takovej golém, vyhrála by...
"Já nechci," zarazím Míšu vprostřed snažení a jejímu udiveně zdviženému obočí vysvětlím: "Jsem nacpaná ještě od oběda, navíc musím běžet, ve čtyři jsem žádaná v jazykovce a nemám
hotovej úkol."
"Hm, škoda," lituje Míša, jeden šálek uklidí a jde mě vyprovodit ke dveřím. "Tak čau zítra."
"Ahoj," zvednu ruku a netrpělivě tisknu ukazováčkem tlačítko přivolávače výtahu. Nevím, na kolik mi můj spěch zbaštila!
Sídliště Hvězdárna vypadá pěkně neutěšeně, vítr se prohání mezi panelovými mohylami, ve vírech zvedá spadané listí okrasných stromů a vhání těm několika jedincům, co se v oškli-
vém počasí toulají po venku, prach do očí. A určitě také Vandě, kterou zahlédnu na její běžecké trati kolem Pennymarketu dál ke kinu Větrník. Už ani kousek buchty! Ani jediný, maličký
kousíček!!! Byť ta od Míšiny maminky by určitě byla dobroučká, paní Němcová totiž na rozdíl od mámy umí skvěle vařit a péct...
"Držím dietu," oznámím našim slavnostně po svém příchodu z jazykové školy, kam se každou středu chodím zdokonalovat v němčině, kterou sice na gymplu bereme, ale pouze jako volitelný předmět druhým rokem, zatímco v angličtině jsme pokročilí, protože tu se učíme už od páté třídy ZŠ.
Moje rozhodnutí ohledně omezené konzumace jídla mi usnadní i večerní menu, kdy si naši dávají v mikrovlnce ohřáté kupované plněné papriky, co bytostně nesnáším, a brácha se cpe rohlíky, až se mu dělají boule za ušima.
"Už zase?" zareaguje mamka pochybovačně. "Do kdy tentokrát? Do zítra, anebo dokonce do pondělí?"
"Dokud nebudu mít šedesát kilo," odpovím odhodlaně.
Štěpánovi zaskočí půlka rohlíku. "Srandisto."
"Ty se prvně nauč jíst," ušklíbnu se a abych jim předvedla, že to myslím vážně, odejdu do svého pokoje bez obvyklé zacházky k lednici.
"Jsi ve vývinu, nemůžeš držet dietu," zavolá za mnou táta.
Neodpovím mu, vím o tom své! Tatík si patrně nevšiml, že můj vývin se zastavil těsně před mými patnáctými narozeninami. Jednoduše jsem od té doby nepovyrostla ani o milimetr (naštěstí) a také některé jiné proporce zůstaly od té doby beze změn. Podprsenka číslo 3 mi bohatě stačí! Ty ostatní se zaoblovaly, to je pravda, například zadek a boky, ale s vývinem to nemá naprosto nic společného, tak co.
"Stejně to nevydrží," ujistí ho máma a víc si mě nevšímají.Její nedůvěra se mě dotkne, i když je pravda, že můj nápad omezit příjem kalorií není nic nového pod sluncem. Dosud však vždycky ztroskotal na nepřekonatelné chuti jíst! Tentokrát to myslím doopravdy. Když budu jen snídat a ve školní jídelně obědvat, musím přece něco shodit, ne? Odpustit si večeře nemůže být taková věda. Například dneska jsem jedla naposledy v poledne a vůbec hlad nemám.
Rozložím si po desce psacího stolu učebnice a sešity, na čtvrtek toho máme hodně, osm vyučovacích hodin za něco vydá.
Rozvrhnu si učení podle obtížnosti, nejprve nová slovíčka a gramatiku z angličtiny, pak dějepis, literaturu, mrknout se zběžně na fyziku... Tedy, ne že bych si něco k snědku nedala! Ještě
se honem podívat na matematiku, to kdyby Kobližka napadlo vytasit se s písemkou. Zbývá mi biologie, sice jsem nedávno zkoušená byla, ale čert nikdy nespí. Páni, v deset večer jsem
možná našprtaná, ovšem hlad mám jako dřevorubec! Něco malého by přece nemohlo dietě uškodit...
Ne. Nedám si vůbec nic. Tak! S žaludkem zpívajícím hlady se dojdu vysprchovat, vyčistím
si zuby a zalehnu. Musím hlad zaspat! Jenže... Jindy usínám, sotva uléhám, dnes se mi oči otvírají jako na pérkách, poslouchám kvílení větru za oknem a...
V jedenáct nevydržím. Aniž bych si rozsvítila, po špičkáchse vkradu do kuchyně, dotápu k lednici, pohled do jejích osvětlených útrob mě neobyčejně potěší, a nedočkavě si utrhnu jednu nožičku jemného párku, po chvíli váhání přidám na talířek kečup, z chlebníku vytáhnu zbylý rohlík a rychle do sebe ukořistěné potraviny soukám. Na jídlo si potrpím odmala, hrozně ráda si úhledně prostřu, nanosím na stůl nejrůznější laskominya potom hoduji...
Kradmé kroky přicházející z chodby mě přinutí přikrčit se
za roh kuchyňské linky. Pokud jde někdo z rodiny do koupelny,
nemůže mne zahlédnout! Potíž je ovšem v tom, že ten někdo
je brácha a nemíří do koupelny, nýbrž do kuchyně. Cvakne
vypínačem, jako by nebylo čtvrt na dvanáct, úzkou místnost zalije ostré elektrické světlo a Štěpán, aniž by si všiml mé skrčené postavy, přidřepne k lednici. Ve výběru potravin není tak skromný jako já, nabere si asi čtyři nožky párků, zakrojí si krajíc pařezák a teprve když hodlá ohřát párky v mikrovlnce,zakopne o mne.
"Co tu blbneš?" vyjeví se, nicméně zbytky mé pozdní večeře mu odpoví za mne. Na tváři se mu objeví vítězný škleb. "Jo tak, to má být ta tvoje dieta, jo? Máma tě přecenila, myslela,
že vydržíš až do zítra."
"Starej se o sebe," odseknu, napřímím se a rychle shltnu zbytek dobrůtky, která mi jaksi zhořkne na jazyku.
"Nežer, budeš tlustá," poradí mi nevybíravým způsobem.
"Cpát se na noc je to úplně nejhorší, co můžeš udělat."
"A že se podle toho řídíš!" nadhodím s nádechem ironie, kterou se snažím zamaskovat svou slabost.
"Já - na rozdíl od tebe, sestřičko - jíst můžu. Třeba třikrát za noc!"
"Trhni si," doporučím mu srdečně a rádoby vznešeně opustím nejútulnější místnost v celém bytě. Mám na něho vztek, jak to, že on je hubený jako tyčka, láduje se horem dolem a žádná kila na něm nejsou vidět? Na sebe zuřím ještě víc! Krucinál, copak jsem vážně taková třtina, která své předsevzetí nevydrží déle než pár hodin?! S plným břichem se hladovka plánuje lehce, jenže potom...!
Do kreslení, jak zjednodušeně nazývám výtvarný kroužek
při umělecké škole, nás chodí na podvečerní příjemnou hodinku každý čtvrtek celkem šest. Krásně nám to vychází, tři kluci a tři holky, někteří mladší, jiní starší, ale všichni si výborně
rozumíme, protože jsme zapálení do malování. Ve větší davovce by to ani nebylo možné, takhle má Jakub, náš učitel, na každého dost času a každému se ochotně věnuje.
"Nesmíš se bát rozmáchnout," domlouvá mi, když se na arších balicího papíru připevněných přímo na zdi pokoušíme o nácvik prostorového cítění.
Dostali jsme totiž skvělou šanci, Dům dětí a mládeže požádal Jakuba o vyzdobení točitého
schodiště, aby nebylo nudně bílé a prázdné, a Jakub pro tuhle akci vybral právě naši skupinu. "Žádní mrňaví pidižvíci, dělej dlouhé táhlé pohyby. Obrázky musí být velké, aby
vynikly..." Uchopí mou ruku, ve které svírám štětec, a obratně ji vede po papíře nahoru a dolů.
Málem nedýchám, pro Jakuba mám slabost celé ty dva roky, co chodím do skupiny právě k němu, a to, že se Kubíček vloni oženil a záhy se stal otcem holčičky, mu v mých očích na přitažlivosti nijak neubralo. Vnímám teplo jeho dechu na své šíji, Jakub je tak blizoučko, až cítím jeho vůni, řekla bych, že používá Ever...
"Jasný?"
"Uhm," vzdychnu roztouženě. Jakub moje vzrušení nepostřehne, povzbudivě na mě mrkne, poopraví tříbarevné kočce zvěčněné v nadživotní velikosti nepoměr ve velikosti předních a zadních tlapek a přejde k dalšímu snaživci, Táně. Její myška vypadá víceméně jako zmoklý krtek, zdaleka ne podobný Milerovu Krtečkovi, spíš tomu opravdovému, živému, jakého děti
ve městě ani neznají.
"To má být pohádka, ne horor," hrozí se Jakub. Po dlouhém rokování jsme se totiž shodli na vyobrazení závěrečné scény O veliké řepě maličko vylepšené přidáním dalších zvířecích
i lidských postaviček, protože těch šest původních by bylo na dlouhé schodiště příliš málo. Řepu namalujeme přímo na dveře nad schodištěm, takže to bude vypadat, že celý zástup tahajících
se snaží otevřít dveře - a pomůže jim ne myška, nýbrž to dítě, které vyhopsá po schodech a otevře si. A tak už třetí hodinu kreslení pilně trénujeme někdy dost bizarní pohádkové posta-
vičky s větším i menším úspěchem. Papír jde zmačkat, ale v Domě dětí budeme malovat přímo na omítku!
"Výborně, Ivano!" jásá nad výtvorem další malířky. "Medvěd jako živej. Povedlo se ti vystihnout výraz napětí a síly..."
Táňa na mě za jeho zády mrkne. Oplatím jí trochu zapškle. Ivanu, studentku pedárny, protěžuje nejčastěji a my s Táňou dost dobře nechápeme, proč. Zase taková umělkyně není! Podle
kluků z kroužku je vysvětlení prosté: Ivana je krásná. Což ale není důvod dělat z ní druhého Rembrandta! Hezký obličej má kde kdo. A taky je štíhlá, pomyslím si, když ji kradmo pozoruji.
Má skvělou postavu. Možná by v debilním klání o Miss 2. B porazila i Vandu, není prťavá.
Ale ani golém... Pohodím zpupně hlavou a dodám kočce na svém obrázku sveřepý výraz italského mafiána. Copak mě vážně tolik mrzí, co si o mně myslí pár ubohých spolužáků?!
No... mrzí. V tom je ta potíž!!!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Domí Domí | Web | 27. prosince 2009 v 20:23 | Reagovat

Fajn knížka..asi před rokem jsem jí četla=)..a včera jsme si to s kamí moc užily=)..už se těšim na Silvestra^^..a co budeš beru dělat na Silvestra ty?♥♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama